Pokud fotograf nemá čas, náladu, ve výjimečném případně finance k přečkání zimních měsíců v tropických krajích, nezbude mu nic jiného, než zkusit vyfotografovat něco zajímavého doma.
Teď v zimě je nejjednodušším řešením krmítko. Ideálně za oknem obýváku, odkud, v teple pokoje, pořizujeme ty skutečné wildlifové fotografie. My co nemáme les za okny musíme do vymrzlé chatičky, trochu přitopit, aby teplota alespoň lehce přesáhla teplotu venkovní, pokaždé znova nablýskat okénko a lehce nastydlí po předchozích fotolovech čekat na nové „úlovky“.
Abychom všechny návštěvníky neměli zvěčněné u prkenného krmítka nebo na jedné a téže větvi, je nutné jít dobré fotografii naproti a před prvním cvaknutím spouště patřičně připravit scénu. Pomocí zajímavě tvarovaných větví, kamenů porostlých mechem, vřesových drnů, se dá vytvořit zajímavé prostředí a zátiší. Záleží jen na umu a vkusu tvůrce. To jsou okolnosti, které dokážeme ovlivnit.
Co ovlivnit neumíme, je fotografovaný objekt. Je to o to těžší, že každý ptačí druh se u krmítka chová jinak, dokonce i v rámci druhu mohou být velké rozdíly. Zatímco sýkory koňadra a modřinka jsou hotoví exhibicionisté a opakovaně se předvádí na stejných větvičkách, takže na pořízení těch nejzajímavějších snímků nám dávají více příležitostí. Sýkora úhelníček je naopak velmi bázlivá, zmocní se semínka a hned si ho odlétá někam v klidu vychutnat, proto je to pro fotografa objekt podstatně komplikovanější.
 |
 |
Ještě hůře se do hledáčku dostává sýkora babka. U krmítka spíše paběrkuje, takže se pohybuje spíše stranou od ptačí společnosti a jeho dění a nejraději na zemi. Brhlík lesní je zase známý hamoun, který si vytváří zásoby na horší časy. Do svého silného zobáku vezme i dvě tři semínka a v tu ránu je zase pryč. Vrabec polní je naopak takový pohodář, že když už se rozhodne přiletět, zdrží se delší dobu a je vděčným objektem.
 |
 |
Zvonků zelených velmi citelně ubylo díky „krmítkové nákaze". Pořídit fotografii zvonka je tuto zimu opravdu vzácnost. Stehlíci obecní potřebují opravdovou nouzi, aby se objevili u krmítka. Dokud sníh neuzamkne pod svým příkrovem i vysoké dřevnaté stvoly lopuchů, na krmítko nepřiletí. Čížek lesní je velký milovník máku. Pokud mu ho nenabídneme, uslyšíme ho jen vysoko v korunách olší, kde si pochutná raději na semínkách z olšových šištic. Dlask tlustozobý je absolutní vládce, sebevědomě se usadí na krmítku a neodletí, dokud se nenasytí. Zachytit ho jinde než v nefotogenické pozici je problém. Kosa černého na slunečnici také nenalákáte. Co mu ale opravdu chutná jsou rozkrojená jablka. Vzácným návštěvníkem, který se neobjevuje každý rok, pak je jíkavec severní.
Velmi se mi osvědčilo před vlastním fotografováním znemožnit ptákům přístup k vlastnímu krmítku a nasypat jim menší množství zrn na místa, kde je pak chceme fotografovat. Někdy to chvíli trvá, ale nakonec je (většinou) dostaneme tam, kde je chceme mít.
Spektrum ptačích návštěvníků ovlivnit nedokážeme, „na objednávku“ nepřiletí ten či onen druh. Dlouhodobým přikrmováním ale zvyšujeme nejen počet ptáků, ale také počet druhů, které náš „ateliér“ navštíví. Oni si to totiž ti ptáci „řeknou“. Pokud vydržíme krmit dlouho do jarních měsíců, můžeme se dočkat často velmi překvapivých návštěvníků !
facebook