Fotovorování

Od kamaráda fotografa Luboše Vaňka jsem loni v srpnu dostal k mým nartozeninám fungl nový, jeho vlastníma rukama vyrobený, fotovor. Byl nádherný. Bylo to něco, co jsem vídával jen na obrázcích z internetu. Hned jsem začal přemítat, kam všude s ním pojedu pořizovat snímky, jaká lokalita bude ta nejvhodnější. Aby se tomu skvostu nestala nějaká úhona, uložil jsem ho pěčlivě a starostlivě, no ..., jak to říct ... k sobě do ložnice !!
Přiblížil se termín mých dalších narozenin a já s hanbou zjistil, že můj velmi svědomitě opečovávaný fotovor toho v ložnici mnoho "nenafotil". Hanba byla taková, že jsem se rozhodl s tím opravdu něco udělat. Spíchnul jsem z maskáčové sítě slušivý fotovorový obleček, doplnil jsem ho ostřicovou košilkou (přírodní materiál je vždy v maskovací strategii přínosem) a stanovil termín. Volba lokality padla na malý rybníček, na kterém po drahné době opět letos vyhnízdili rackové chechtaví.

Všechno bylo pro mě nové. Nastoupit do toho zařízení mi připomínalo ponor batyskafu do Mariánského příkopu. Vodní hladina asi půl metru pod normálem mi premiéru příliš neulehčovala. Prolézt po kolenou celý, byť malý rybník, není úplně moje silná disciplína. Moje nedočkavost a liknavý přístup k upevnění maskovací sítě na konstrukci fotovoru zapříčinily, že jsem se třikrát skoro potopil i s fototechnikou a celé maskování se velmi povážlivě sesouvalo s každým metrem prolezeným po kolenou. Lilo ze mě tak, že jsem v hledáčku fotoaparátu skoro nic neviděl. Skoro.

Jakmile jsem se po kolenou dostal "na dostřel" racčího hejnka posedávajícího na hladině, na všechny trable a všechna příkoří mi činěná jsem rázem zapoměl. Byl jsem velmi mile překvapen, jak rackové, a vůbec většina ptáků na hladině i na úzkém pruhu bahnitého břehu, reagovali. V jednu chvíli jsem se ocitl uprostřed hejnka asi 2 recků chechtavých a stal jsem se vpravdě součástí hejna, které mě obklopovalo ze všech stran. U břehu dva metry ode mne dosedl rodič a bez jakékolo bázně začal krmit dvě svoje mláďata.
Z rákosí znenadání v naprosté tichosti vyplula potápka malá se svými mláďaty. Ignorace kousek od nich plující kupole nemohla být větší. V poklidu se krmili, snad si mysleli, že kolem nich proplouvá nějaký ondatří hrad.

Nízký stav vody způsobil, že v jednom místě byl před rákosím asi metrový pruh odhaleného bažinatého dna rybníka. Na něm se pohybovalo několik bahňáků. Moje kolena sice zaprotestovala při perspektivě dalších asi sta metrů pokorného pohybu v děsném vedru a ve dvaceticentimetrové "hloubce", ale vášeň je vášeň. Po dvacetiminutové strastiplné cestě jsem se doplazil na místo. Na bahýnku běhalo několik vodoušů bahenních, jeden jespák obecný a kousek od nich tři bekasiny otavní. Světlo mělo nazlátlý odstín. Slunce zapadalo a podsvěcovalo mraky. Vytrval jsem i dávno potom, co už zmizelo za obzorem. Obklopen hejnem racků uprostřed rybníka při západu Slunce ! Komu by se chtělo domů.
Prostě, napoprvé to nebylo špatné !