Konečně zase nějaký výlet. S kamarádem Vláďou a jeho tátou, zanícenými birdwatchery, vyrážíme na sever. Osm set kilometrů k Severnímu moři autem a pak dalších 65 trajektem. Helgoland - Galapágy Severního moře. Povinná lekce základní abecedy každého fotografa divoké přírody. Terejové, rackové, alkouni, tuleni.
Den před odjezdem mi Vláďa volá a trochu zklamaně oznamuje, že před několika dny byl v cíli našeho plánovaného výletu pozorován albatros černobrvý. No jo, je to ale pech. Být tam o pár dnů dřív, mohli jsme vidět tenhle klenot jižní polokoule. Ale co, nesmíme být nevděční, i tak tam bude mnoho tradičních ptačích druhů k fotografování.
Trajekt dorazí na ostrov vždy kolem poledne. Nezdržujeme se příliš, ve spěchu vyhledáváme adresu, kde jsme ubytovaní, balíme fotobatohy a pílíme k útesům. Je tu rušno, všechno se to tu hašteří, překřikuje, klove, přeskakuje, otvírá na sebe zobáky. Gigabajty na kartě naskakují bleskovou rychlostí. Počasí střídá všechny možné podoby od palčivého slunce po prudkou dešťovou přeháňku. Jen s větrem nebyl problém. Fičel stále svou standartní intenzitou. Nenudili jsme se až do pozdních večerních hodin. Západ slunce na mořském útesu si člověk nesmí nechat ujít. Nicméně po albatrosovi ani vidu, ani slechu. Ze všech nadějných siluet se vyklubali „obyčejní“ terejové.

Kdo by pochyboval, že je to opravdu z Helgolandu, pozná na této fotce jistě typickou dominantu ostrova - cihlový maják.

Druhý den ráno stejný program. Míříme na útesy, zasvítí zase trochu jiné světlo na jiná místa, kde se zase něco zajímavého stane. Asi po hodině pobytu mi v kapse zazvoní telefon. Zřejmě někdo, kdo neví, že jsem v zahraničí. Kouknu, kdo volá. To je divný, volá mi Vláďa. Zvedám hlavu, abych si udělal pohodlí pro komunikaci, když v tu chvíli strnu jako přimrazený! Ze sluchátka se ozve :  „Už ho vidíš?“ ALBATROS!! Albatros černobrvý (Thalassarche melanophris). Ještě to stihnu zavolat na dvojici holandských ornitologů a další dvě hodiny se nesou v režii dlouhatánských štíhlých křídel. Na první pohled je jasné, že tahle silueta se nedá s žádnou jinou splést. Asi by bylo zbytečné popisovat eleganci samotného ztělesnění elegance. Kontrast tmavě šedého hřbetu, sněhobílá spodina těla i oranžový zobák vypadal jako módní doplňky a tmavý proužek přes oko vypadal jako pečlivě namalované oční stíny. O akrobatických kouscích tohoto krotitele větru ani nemluvě.

Jeho letecké schopnosti vynikaly obzvlášť v těsně nad skalními útesy v prudkém větru.

Začal jsem ho (nebo možná ji) podezírat z toho, že se před všemi těmi uchvácenými lidmi předvádí. Jeho lopingy vybíral často těsně nad hlavami fascinovaných pozorovatelů. Největší poprask ale nastal, když se po hodině plachtění a akrobacie ten nádherný tvor posadil na okraj kolonie terejů asi dva metry od davu lidí, sledující jeho „one man show“. Zapomenuti byli pro ten okamžik všichni ostatní ptáci, byl tu jen jeden a nikdo z nás se ho nemohl nabažit.

Byl to skutečný "showbird" a chvílemi to vypadalo jako placená atrakce.

Reklamní letáky nelžou. jasný Galapágy !

Cestou zpět od útesů potkáváme několik desítek lidí se stativovými dalekohledy. Někteří z nic se nás ptají : „Albatros? Albatros?“, a ukazují za nás. Jsou to nadšenci, kteří právě dorazili trajektem z pevniny, aby si nenechali tuto výjimečnou událost ujít. Večer si v jedné z restaurací pochutnáváme na skvělé čerstvé rybě. Vrchní se, při pohledu na nás, ptá: „Už jste viděli albatrosa?“ Druhý den u snídaně paní domácí velmi lámanou angličtinou říká něco o překvapení. Z kuchyně nese čerstvý výtisk německého deníku Bilt. Na titulní stránce je fotografie albatrosa! Reklamní slogany většinou přehánějí. Po této návštěvě Helgolandu ale vím, že přídomek „Galapágy Severního moře“ není jen fráze. Je to opravdu tak.
Sám jsem to zažil.

 Albatros na "makro" předvádějící se dva metry od objektivu.