Buřňák           

 

V dávno uplynulých letech mého mládí jsem četl knihu Jana Eskymo Welzla „Třicet let na zlatém severu“. Kromě mnoha a mnoha jiných neuvěřitelných historek mi v hlavě utkvělo vyprávění o „slunečním ptáku“, kterého všichni obyvatelé severu každé jaro vyhlíželi. Ten úryvek by se dal převyprávět přibližně takto:
„Vyhlíželi ho Eskymáci i polárníci. A pak konečně, jednoho dne, zazářil vysoko na obloze jako drahokam, protože letěl v paprscích slunce, zatímco země ještě tonula v polární noci.  Dodnes nevím, co to bylo za ptáka, protože letěl vysoko nad zemí. A nedovedu si představit nikoho, kdo by si troufnul spáchat tak strašlivý čin a po tomto poslovi jara vystřelit.“
Nikdo už asi dnes nevypátrá, který ptačí druh to Eskymo Welzl toužebně vyhlížel. Já jsem si ve svých představách vybavoval jen toho, podle mě, jediného možného: buřňáka severního. Dalo by se namítnout, že sice není úplně čistě bílý, ale při pohledu zespoda jeho šedě zbarvená vrchní strana křídel a hřbetu vidět nejsou. A který jiný pták navíc s takovým jménem by to mohl být? Jedině buřňák, čili bouřňák. Pták letící neohroženě naproti třeba i bouři.

Při letošní červnové návštěvě ostrova Helgoland jsem se těšil především na vyhlášené kolonie terejů bílých a alkounů úzkozobých a na visutá hnízda racků tříprstých, také na písečné duny s racky žlutonohými a slunících se tuleňů kuželozubých. Velmi jsem si ale přál pořídit snímky několika párů těchto fascinujících opeřenců, neohrožených „zaháněčů“ bouře a sněhu, kteří zde také hnízdí. Na rozdíl od racků a terejů, o alkounech nemluvě, tráví téměř celý čas ve vzduchu. Konkurovat by jim mohl snad jedině exemplář albatrosa černobrvého, který se sem zrovna v době naší návštěvy zatoulal odněkud z jižní polokoule.

 

 

Snad to byla náhoda, snad jsem si ho svojí touhou přivolal. Ale buřňák severní byl prvním letcem, kterého jsem spatřil nad cihlově zbarvenými útesy předvádět svoje akrobatické kousky. Bylo daleko proveditelnější pořídit fotografii tohoto skvělého letce právě v letu, než někde na pevné zemi. Po způsobu vlaštovek oblétávali bílošedí ptáci s podivně tvarovaným namodralým zobákem červená skaliska a tím se čas od času  dostávali do fotografovatelné vzdálenosti do dosahu mého "dlouhého skla". V klidu na místě bylo možno pozorovat pouze jedince sedící na velmi skromném hnízdě, důlku vyhloubeném jednoduše do některé ze skalních říms. Ta však byla příliš daleko a mimo "dostřel". Navíc, dá-li se to tak říci, na pevné zemi vypadal buřňák dost obyčejně. Svoji eleganci předvedl v celé kráse právě teprve až s mořským větrem pod svými křídly.

I tak ale pořídit alespoň trochu použitelnou a hlavně zaostřenou "letovku"této přerostlé vlaštovky nebylo úplně snadné z mnoha důvodů. Jak jsem již zmínil, není hnízdících párů na Helgolandu mnoho. Načapat proto některého jedince proletovat v blízkosti útesů je samo o sobě velká náhoda. Tyto akrobatické kousky netrvají navíc dlouho, po chvíli se přesunou na jiné, často dosti vzdálené místo. Stativ nám není nic platný, neboť „vlaštovčí“ let buřňáka je tak rychlý s náhlými změnami směru, že jeho použití nepřichází v úvahu. Po několika minutách mávání několika kilovým objektivem docházejí síly. Světelné poměry nad světlými skalami s temnými stíny jsou diametrálně odlišné než pozadí moře se světelnými odlesky slunečních paprsků. A buřňáci tato pozadí vystřídají nekolikrát během jednoho výkrutu. Střídavá oblačnost pak měnila světelné podmínky každých pár minut.

Je to obdivuhodný a přitom téměř nenápadný příslušník ptačí říše. Díky jeho eleganci a schopnosti snášet tvrdé podmínky zdejšího prostředí je třeba ho zcela právem zařadit mezi nejelegantnější ptačí druhy Severního moře. 

 

 

GEO-ICON.cz - fotografie ptáků, savců, krajiny, lidí, makro...